Jako malá holka jsem četla skoro pořád. Bylo mi zhruba 8, když jsem si nechala zřídit svoji pvní průkazku do naší knihovny na vesnici, která byla otevřena dvakrát do týdne a knížky půjčoval úžasný starý pán, ze kterého jsem měla jistý respekt. Potají jsem večer četla s baterkou pod peřinou, když už jsem měla dávno spát. Jen jsem přišla ze školy, otevírala jsem knížku a hltala každý řádek. Narozeniny, svátky, odměny za vysvědčení - to byly skoro vždycky knížky a já neprotestovala. Vydrželo mi to až do konce střední školy. Povinnou literaturu jsem četla ráda, navíc jsem si půjčovla i ostatní knížky, které nám naše češtinářka doporučovala. (Myslím, že jsme byla jedním z nejaktivnějších členů naší malé knihovny! :D) Nástupem na vysokou jsem bohužel ze zábavných knížek musela přejít ke čtení skript a už nezbývalo tolik času na číst něco jiného než učebnice. Sem tam jsem nějakou knížku přečetla, ale už to nebylo takové. Teď už ale zase čas mám a tak čtu. V metru, v autobuse, tramvaji (občas při chůzi a u toho narážím do lidí, sloupů, zábradlí a zakopávám na schodech) a taky doma, před spaním. Televize mě prostě nějak netáhne.
Ladislav Zibura - Pěšky mezi budhisty a komunisty
Tuhle knížku jsem dostala k Vánocům a byla jsem děsně ráda, protože už prvotina od Zibury byla skvělá, takže jsem se na ni strašně těšila. Začala jsem ji číst hned, jak jsem se přestala cpát cukrovím a řízkama se salátem a dočetla ji v buse někde na Praze 4. Knížka je skvělá, stejně jako jeho první 40 dní pěšky do Jeruzaléma, musím říct, že tato se mi snad líbila ještě víc. Nevím, zda to bylo vyspělejším humorem autora nebo krásnými ilustracemi, nicméně doporučuju si přečíst obě dvě. Samozřejmě je to jen můj názor, já Láďův humor miluju a při čtení jsem se kolikrát začala nahlas smát (lidé v autobuse si odsedávali), takže né každému může knížka sednout. Nečekejte klasický cestopis, spíš popis zmateného cestovatele (jak sám sebe Zibi nazývá) a jeho zkušenosti s lidmi, které cestou potkával. Při čtení máte chuť sbalit bágl a vypadnout někam hodně daleko.
Joe Dunthorne - Ponorka
Nevím, kdo znáte tohoto spisovatele, já ho neznala. Knížku jsem si koupila kvůli obalu, na kterém byl Oliver z mého oblíbeného filmu "Jmenuji se Oliver Tate". Ten taky možná neznáte, mě zaujal. Ať už jeho absurdností a surovostí nebo naprosto dokonalou hudbou od Alexe Turnera. (Která se taky nemusí líbit každému.) Knížka je snad ještě "horší" (lépe by se asi řeklo absurdnější) než film. Asi jsem prostě divná, mně se líbila. Pravda, některé pasáže byly vcelku podrobně popsané (například první sexuální zážitek s Oliverovou dívkou), ale ta kniha je prostě jiná a tím mi možná přirostla k srdci. Ale každopádně nebude pro každého. Mně se líbí i styl psaní, takže si určitě seženu i další knihu od Dunthorna "Wild abandon". Jo, to, že byl film podle knihy jsem zjistila až v obchodě, kde jsem za ni zaplatila 39 Kč.
Jonas Jonasson - Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
O týhle knížce i filmu (!) jsem slyšela nesčetněkrát a proto jsem se rozhodla ji koupit příteli pod stromeček s tím, že si ji přečtu taky (takové dárky jsou nejlepší, že jo!). Nejdříve mi trvalo, než jsem se začetla, nudili mě retrospektivní pasáže. Ale pak jsem musela číst a číst a jedním dechem jsem knihu doslova hltala a těšila jsem se na konec. Knížka je skvělá a hlavně - nikdy nevíte, co se stane. A když už si myslíte, že to už snad není možný, přijde Jonasson s další peckou. Co se mi hodně líbilo, že se spousta věcí opírá o události, které se opravdu reálně staly a to vás pak nutí přemýšlet nad tím, jestli to tak vážně nebylo celé, zda tam opravdu nějaký Alan Karlsson nebyl. (Film se mi až tak nelíbil, kdybych knížku nečetla, byla bych asi pěkně zmatená.)
Jonas Jonasson - Analfabetka, která uměla počítat
Aby toho nebylo málo, tak když jsem se po novém roce zatoulala do Neoluxoru, koupila jsem i druhou knížku od Jonassona a to Analfabetku. On ten týpek prostě umí. Umí psát a umí zaujmout. Knížka už není tak boží, jako stařík - možná to je tím, že styl psaní je stejný a stávají se celkem absurdní věci, u kterých rozum zůstává stát a možná bych stejně hodnotila Staříka, kdyby Analfabetku četla jako první, ale člověk se pobaví. Navíc se část děje odehrává ve Švédsku, Stockholmu a okolí, kde jsem byla a tak jsem některá místa viděla reálně před sebou. Dohady o tom, co je reálně možné a co ne bychom mohli vést už ve výše zmiňované knize, člověk se od toho musí oprostit. Co mi trochu kazilo dojem byla podobnost určitých scén se Staříkem a navíc mi konec přišel až moc "natlačený" - rychle, ať už tu knihu můžu dopsat a vydat, chcete-li "odfláknutý". Ale i tak jsem se pobavila a ráda knížku dočetla, nicméně teď mám trošku strach, jaká bude knížka třetí - Zabiják Anders. (Koupit či nekoupit?)
To je pro leden všechno, čtete knihy? Doporučte mi vaše oblíbené kousky (sice už je nemám kam dávat, ale klidně si koupím další knihovnu!) Záměrně jsem se nepouštěla do vyprávění o čem knížky jsou, to určitě najdete na jiných stránkách. Prostě jsem jen shrnula, zda podle mě knížku stojí za to otevřít či ne.
Léňa
Jonas Jonasson - Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
O týhle knížce i filmu (!) jsem slyšela nesčetněkrát a proto jsem se rozhodla ji koupit příteli pod stromeček s tím, že si ji přečtu taky (takové dárky jsou nejlepší, že jo!). Nejdříve mi trvalo, než jsem se začetla, nudili mě retrospektivní pasáže. Ale pak jsem musela číst a číst a jedním dechem jsem knihu doslova hltala a těšila jsem se na konec. Knížka je skvělá a hlavně - nikdy nevíte, co se stane. A když už si myslíte, že to už snad není možný, přijde Jonasson s další peckou. Co se mi hodně líbilo, že se spousta věcí opírá o události, které se opravdu reálně staly a to vás pak nutí přemýšlet nad tím, jestli to tak vážně nebylo celé, zda tam opravdu nějaký Alan Karlsson nebyl. (Film se mi až tak nelíbil, kdybych knížku nečetla, byla bych asi pěkně zmatená.)
Jonas Jonasson - Analfabetka, která uměla počítat
Aby toho nebylo málo, tak když jsem se po novém roce zatoulala do Neoluxoru, koupila jsem i druhou knížku od Jonassona a to Analfabetku. On ten týpek prostě umí. Umí psát a umí zaujmout. Knížka už není tak boží, jako stařík - možná to je tím, že styl psaní je stejný a stávají se celkem absurdní věci, u kterých rozum zůstává stát a možná bych stejně hodnotila Staříka, kdyby Analfabetku četla jako první, ale člověk se pobaví. Navíc se část děje odehrává ve Švédsku, Stockholmu a okolí, kde jsem byla a tak jsem některá místa viděla reálně před sebou. Dohady o tom, co je reálně možné a co ne bychom mohli vést už ve výše zmiňované knize, člověk se od toho musí oprostit. Co mi trochu kazilo dojem byla podobnost určitých scén se Staříkem a navíc mi konec přišel až moc "natlačený" - rychle, ať už tu knihu můžu dopsat a vydat, chcete-li "odfláknutý". Ale i tak jsem se pobavila a ráda knížku dočetla, nicméně teď mám trošku strach, jaká bude knížka třetí - Zabiják Anders. (Koupit či nekoupit?)
To je pro leden všechno, čtete knihy? Doporučte mi vaše oblíbené kousky (sice už je nemám kam dávat, ale klidně si koupím další knihovnu!) Záměrně jsem se nepouštěla do vyprávění o čem knížky jsou, to určitě najdete na jiných stránkách. Prostě jsem jen shrnula, zda podle mě knížku stojí za to otevřít či ne.
Léňa
Žádné komentáře
Okomentovat
Děkuji za každý komentář!