Norsko - Den 3 - Kam už vlak nejede

by - pátek, června 16, 2017

Nastupuju do vlaku a hledám podle jízdenky svoje místo. Naštěstí sedíme skoro všichni pospolu, takže na sebe povykujeme a vypadáme jak banda lidí, co jedou poprvé nočním vlakem. Ale ono taky jedeme. Každý máme na sedadle deku, masku na oči, nafukovací polštářek za krk a špunty do uší. Vše nové a zabalené. Tak tomu říkám služba. Sedám si na sedadlo, rozbaluju svoje spací propriety, chvíli ještě kecáme, ale pak nasazuju sluchátka, masku na oči, přikrejvám se  dekou a snažím se usnout. Musím spát, v pět nás vlak vykopne ve Finse a já se svojí těžkou krosnou vyrazím do hor. Potřebuju se vyspat takže jako na klasiku nemůžu usnout. Zkouším teda různý triky na usnutí, až se mi to daří. Spánek je to ale lehký, takže se dost často budím a převaluju. Samozřejmě zabírám asi 40 minut před tím, než budeme vystupovat.

David mě budí a já jsem fakt hodně nepříjemná osoba. Zabaluju spací věci do tašky a beru je s sebou, v horách se můžou hodit. Oblíkáme se a čekáme, až vlak zastaví. Dál totiž nejede. Finse je nejvyšší místo norské železnice (Bergensbanen) v nadmořské výšce 1222 metrů nad mořem. Co tady můžeme najít je muzeum této železnice a jeden hotel. Taky stanici vlaku – malá budova, do které okamžitě zalézáme, protože venku je (na srpen) neuvěřitelná zima. 
Finse, 1222 m.n.m

Převlékáme se do teplejšího oblečení, vytahuju i čepici a rukavice. Venku na lavičce ohřejváme vodu, děláme si ovesnou kaši a snídáme. Trochu se rozednělo, takže se rozhodujeme, že konečně vyrazíme. Vidíme nějakou kamenitou cestu, která zřejmě vede tam, kam máme namířeno. Máme s sebou nějakou jednoduchou mapu, takže jediný, v co doufáme je, že se neztratíme. Jiný plán není. Já v tu chvíli myslela, že David ví, kam jdeme. Až na konci dovolený jsem se dozvěděla, že vlastně věděl celou dobu velký kulový, stejně, jako já. (No, dobře, věděl aspoň nějaký záchytný body na naší cestě.) V tuhle chvíli mě ale uklidňuje, že má mapu a už několikrát na podobné výpravě byl.
Tam, kde cesta končí, jdeme přes řeku

Jdeme po cestě a k překvapení všech asi po 500 metrech končí, takže dál pokračujeme spíš po takový pěšině. Všude kolem jsou kameny, hory a sníh. Jsme jak malý děti, sníh si fotíme a děláme z něj koule. Jo, kdybychom věděli, že teď celej den nic jinýho, než sníh neuvidíme. :) Nejenže skončila cesta, končí teď i pěšina a dál musíme přes řeku. Zouváme teda boty a přelejzáme kamení a proud vody. Je to zábava, s narvanou krosnou a v 6 ráno! Začínáme se pomalu orientovat, cesta je značená - ať už barevnejma značkama nebo tzv. kamennýma mužíkama (naskládaný kamení na sebe do takový vejšky, aby bylo dobře vidět - od jednoho mužíka musíte vidět na druhýho). Je to super. První hodinu jsme ze všeho vyvalený, ať už z přelezů po dřevěných "mostech", sněhu, vody z ledovce a výhledů.

Jedním slovem NÁDHERA
Batoh je těžkej, zařezává se mi do ramen, fouká, je zima. Prvotní nadšení opadlo, bolí nás celej člověk, moc jsme nespali a máme před sebou celej den putování. Kecáme, hrajeme slovní hry, bavíme se, smějeme se a snažíme si udržet dobrou náladu. Teď, když někomu vyprávím o Norsku, tak na tyhle věci jsem skoro zapomněla. Pamatuju si jen tu úžasnou přírodu, ticho a hory. Ale vím, že jsem nadávala jak špaček, když se mi udělal první puchejř. K obědu si dávám paštiku a myslím, že mi takhle ještě nechnutala. Nejlepší jídlo na světě. Paštika s chlebem.
Tohle není západ, takhle to bylo celej den

Kamení a sníh: Norsko
Po obědě vyrážíme dál. Kluci jsou v pohodě, ale my holky jsme už fakt unavený. David slibuje, že ještě fakt uplně malej kousíček a budeme na místě, kam jsme dnes měli naplánováno dojít. Jdeme přes obrovskou pláň pokrytou sněhem a nevíme vlastně, kam jít, protože mužíka jaksi nevidíme. V dálce ale vidíme nějaký další lidi, jdeme teda tím směrem. Občas mám strach, že se ten "sněhový led" propadne. Pod ním je totiž jasně voda. Naštěstí jsme zase na správný cestě a jdeme dál. Týna má hlad, potřebuje něco sladkýho, ale s sebou nic nemá - David nabízí višňovou müsli tyčinku, načež Týna říká, že nesnáší müsli tyčinky a višně. Po celkem dlouhé chvíli, kdy ji kluci tyčinku "nutili" ji ale bere na milost a dlabe. Tyčinka zmizela do minuty. Prej nic tak dobrýho dlouho nejedla. :) Lezeme na vrchol kopce, kde na chvíli odpočíváme a fotíme se. Je tam super výhled a vidíme jezero - to je dnešní cíl naší cesty. Takže takhle to už fakt vypadá jen jako malej kousíček.
Ještě se usmívám, vidíte?

Parta hic na kopci
Jenže. Ono to kousíček není. Slejzáme strašně prudkou stráň. Už nemůžu, ale jdu (statečně) vepředu a rychle. Chci si už prostě postavit stan, vybalit spacák a ležet. Holky jdou pomaleji, kluci jim pomáhaj. Pod kopcem se zastavím a čekám. Všude jsou komáři, sedaj si na mě a snažej se mě kousnout přes oblečení. Jsou brutálně agresivní a je jich milion. V životě jsem něco takovýho neviděla. Jakmile se chvíli nehejbu, mám nohy obsypaný komárama. David vytahuje nějakej šílenej repelent, kterej by měl bejt i na cizí komáry (nejen na ty český). Naštěstí funguje. Přicházíme k jezeru kolem 16 hodiny a jsme nejvíc šťastný. Stavíme stan, otvírám Plzeň a kochám se. Místo je to fakt krásný.
Slunce zapadá a stany stojí (foceno v 17:52)
Na chvíli zalejzáme do stanů a spíme. Pak vylejzáme, děláme večeři a já se jdu umejt do jezera. V životě jsem nezažila něco tak studenýho. Bylo to tak studený, že mě to až pálilo. Ale zážitek každopádně! Kluci se nechali ukecat a šli se taky umýt. Ono - jiná možnost nebude. Buď se budeme koupat v ledový vodě, v potoce a jezerech nebo vůbec. Což po celým dnu chození není nic, co bychom potřebovali.
Norská koupel
Po západu slunce zalejzáme zpět do stanů a jdeme spát. Jsme fakt vyřízený a zejtra nás čeká další náročnej den. Myslím, že jsem usnula asi tak do pěti vteřin.
Západ slunce

You May Also Like

3 komentářů

  1. Kdybych tě nepoznala osobně, nejspíš bych si myslela, že "normální" lidi by tohle zažít nemohli. Jak si to tak čtu, probouzí se ve mně krásný pocit, který se špatně popisuje, ale mám chuť zažít také něco takového. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Míšo, určitě to může zažít každý, chce to jen odhodlání! Jsou to zážitky na celý život, hrozně ráda na to vzpomínám! :)

      Vymazat
    2. To ti věřím. :) Je to něco úžasného a věřím, že jednoho dne to odhodlání taky mít budu. ;)

      Vymazat

Děkuji za každý komentář!