Jizerky na kole IV. - Rašeliniště Jizerky, Nebeský žebřík a rozhledna na hoře Smrk

by - pondělí, září 11, 2017

Ráno se budím, za okny vidím mraky a doufám, že nebude pršet. Po včerejším šlapání z kopce do kopce bych uvítala míň šílenou trasu. Kdybych jen věděla! Po snídani jsme vyrazili známým směrem na parkoviště. Nohy mě bolely a potřebovala jsem je rozhýbat. Po 7 kilometrech, už mi to začalo konečně trochu jet.
Při výšlapu na horu Smrk
První naše zastávka dnes byla Rašeliniště Jizerky. Už když jsem tuhle dovolenou plánovala, chtěla jsem se sem podívat. Jedná se o národní přírodní rezervaci a také o chráněnou krajinnou oblast. Celková rozloha je 179ha. Skrz rašeliniště protéká také Safírový potok, který už dle svého názvu byl od 16. století nalezištěm drahokamů a polodrahokamů.  Prý i dnes zde může člověk najít až 2 cm velké safíry. V posledních letech tu byla zrekonstruována i naučná stezka. Jako cyklisti nemáme tolik možností, protože vjezd na kole mimo osadu Jizerka je zakázán. Jedeme se tak alespoň podívat na černá jezírka, která jsou obklopená trávou a různými rostlinami. Mně se nejvíce líbila fousatá kytka. Určitě se tak nejmenuje, ale z jejího květu trčel bílý plnovous, tak proto ten název.

Rašeliniště Jizerky
Jedeme k rašelinným jezírkům
Rašeliniště Jizerky
Rašeliniště se mi moc líbilo a chtěla bych si to tu jednou projít pěšky. Ta naučná stezka má 12 zastávek, je 6 km dlouhá a trvá to zhruba 2-3 hodiny. My jsme pokračovali po cyklostezce na horu Smrk. Jeli jsme na Předěl a pak mírným stoupáním lesem. Pořád jsem čekala, kdy začne nějaký kopec, když teda jedeme do takové výšky (1124 m. n. m.). Nakonec jsem se teda dočkala, ale pořád mi to nepřišlo až tak hrozné a prudké. Matěj byl zase klasicky napřed a v jednu chvíli jsem ho viděla, jak se vrací. S potutelným úsměvem mi říká: "Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu. Už je to jen kousek k té odbočce, jak jsme viděli na mapě. Ale až to uvidíš, asi se ti to moc líbit nebude."
Výhled z Nebeského žebříku
Takhle nějak to vypadalo, ale to už je ta lepší část!
No, tohle neznělo pozitivně. Zabrala jsem a dojela těch posledních pár metrů k ukazateli. Na něm stálo napsáno "Nebeský žebřík" a ukazoval do prudkého kopce, na úzkou pěšinu obklopenou trávou, keři a stromy. Nadechla jsem se a Matěje se zeptala, jestli to myslí fakt vážně. Jeho výraz mluvil za vše, takže jsem vzala kolo a začala se za ním drápat. Po zhruba dvaceti metrech jsem měla sto chutí to otočit a na nějaký Smrk se vyprdnout. Pot ze mě lil proudem a kolo jsem táhla jen silou vůle. Naštěstí se pak začla pěšina trochu rozšiřovat a šlo to trochu lépe. Matěj si kolo hodil na záda, vynesl ho pár metrů a pak se vrátil pro to moje. Takhle jsme stoupali asi kilometr. Pak místo pěšiny začala dřevěná lávka, po které to bylo přeci jen příjemnější. Musím ale teda uznat, že ten výhled na Jizerské hory z Nebeského žebříku stál za to. To byla fakt nádhera, i když bylo pořád pod mrakem.
Nebeský žebřík a výhled na Jizerské hory
Cesta po Nebeském žebříku
Dřevěná lávka byla opravdu už jen kousek od cesty, na které se dalo jet na kole. Chvíli jsme tam odpočívali a pozorovali davy turistů proudících nahoru. Ty jejich udivené pohledy, když jsme se vynořili z Nebeského žebříku i s kolama, stály za to. Tahle cesta byla kamenitá a taky prudká. Matěj na kolo nasedl a vyrazil, já se o to snažila, ale přední kolo mi podjíždělo a málem jsem spadla. Šla jsem teda pěšky, kolo opět vedle sebe. Po chvíli se ale cesta zlepšila, nebylo tam tolik kamení, takže už šlo krokem jet. Potkávala jsem cyklisty, kteří tuhle cestu sjížděli a netěšila jsem se na to, až v téhle pozici budu já. Nakonec jsem to přece jen dala a byla jsem na sebe náležitě pyšná. U rozhledny jsme zjistili, že nemáme zámek na kola. I tak jsme to riskli, kola nechali dole a šli se podívat nahoru. Sice mi bylo jasné, že skoro nic v tomhle počasí neuvidíme, ale když už jsme tady, tak na rozhlednu prostě půjdu!
Pohled z nejvyššího patra rozhledny
Výhled z rozhledny na hoře Smrk
Pod rozhlednou jsme si na chvíli sedli, od milého pána koupili plechovku Konráda a nacpali se tyčinkama a banánem. Koukali jsme na mapu, kudy teď pojedeme. Byla celkem zima a dost foukalo, byla jsem ráda, že jsem si ráno sbalila svou běžeckou bundu. Při našem svačení nám dělal společnost kůň. Byl osedlaný a dost drzý. Šel po cyklistech sedících vedle, protože my už měli skoro dojedeno. Nakonec se ukázalo, že patří tomu pánovi, co tu u stolečku prodává ty piva a napečené koláče. Že prý na něm přijel a má tu s sebou ještě psa. :D
Nový kámoš - kůň :)
Vyhodili jsme odpadky a vyrazili zpět do Kořenova. Teď nás čekal ten sjezd, na který jsem se tak netěšila. Nejdříve jsem si myslela, že to půjde sjet normálně, že budu sedět na kole. Nešlo. Na kole jsem tak poloseděla, jednu nohu jsem měla na šlapce a druhou na zemi a rukama brzdila, co to šlo. Za prvé - jsem se bála, mám totiž pud sebezáchovy a ten, čím jsem starší, je větší a za druhé - nemám horské kolo, na kterém by to šlo určitě lépe. Mám něco mezi silničním a horským, přední vidlice je sice odpružená, ale prostě to nestačilo. Matěj na mě čekal na tom rozcestí, kde jsme vylezli z žebříku. Tentokrát jsme si na mapě našli, že můžeme jet dolů jinudy, než po dřevěné lávce a následně úzké pěšině. Cesta byla lepší, než ta, co jsem právě absolvovala, tak jsem jela normálně. Sice pomalu, ale už jsem alespoň na kole seděla. To, že Matěj zhruba za 10 minut píchnul o ostrý kámen mi už připadalo, jako pomsta ducha jizerských hor.
Výměna píchlé duše
Výměna nám zabrala celkem dost času, začala jsem se bát, že zmokneme, protože obloha byla pořád plná mraků. Vyrazili jsme svižným tempem k domovu, ale v úpatí hory začalo jemně poprchávat. Naštěstí ale po chvíli přestalo. Dneska už jsem se fakt těšila na hotel, byla to dlouhá vyjížďka. Nechtělo se nám jet stejnou cestou k parkovišti a pak do Kořenova, tak jsme nevyjížděli na vyhlídku na Souš, ale jeli rovně a vyjeli jsme v půli cesty mezi parkovištěm a hotelem. Chtěli jsme se zastavit někde na polévce, ale v jedné restauraci polévku nenabízeli a druhá byla "zavřená". To znamená, že tam byli lidi i slunečníky, ale když jsme si odložili kola a přišli k okýnku, tak jsme se dozvěděli, že dnes neobsluhují. Takhle se totiž dělá dneska byznys. :D
A my jsme si mysleli, že tam je fakt prezidentů...
Stylové skleničky na šampáňo!
Západ slunce nad Kořenovem
Dojeli jsme teda až k hotelu a zaparkovali vedle u restauace U Zvonku, kde mě už od našeho příjezdu do Jizerek lákala cedule s nápisem "Kynuté borůvkové knedlíky". A dnes nastal ten den, kdy jsem si je objednala a po 50 kilometrovém výšlapu náležitě vychutnala. Dali jsme si jednu porci na půl s Matějem, protože nás za pár hodin čekala večeře. Poslední večer dovolené jsme si šli užít s šampáněm v batohu ven. Mraky totiž záhadně zmizeli a bylo krásně. Vyšlápli jsme si pod rozhlednu a při pití bohemky pozorovali západ slunce.
Zítra už nás čeká balení a cesta domů a já už se těším na zimní Jizerky a běžkování!

Léňa

Čtěte také:

Pokud byste našli chybu, prosím, napište mi to. Snažím se po sobě vše kontrolovat, ale nikdo není neomylný.
Veškeré fotografie podléhají autorskému zákonu a mohou být šířeny pouze s vědomím autora.

You May Also Like

0 komentářů

Děkuji za každý komentář!